úterý 24. ledna 2017

Mama manager... aneb co už mě mateřství naučilo

Tenhle článek jsem měla v plánu napsat, když byly Baru tři měsíce. Jenže v září bylo ještě krásně, my pořád venku. Pak přišel podzim, nějak jsem nestíhala... no a pak, když si člověk vymyslí, že skoro každému členu rodiny uháčkuje k Vánocům čepici anebo dá alespoň poukázku na budoucí uháčkovanou čepici (když mě to tak baví)...člověk se ani nenaděje a Baru už slaví sedm měsíců na světě (Na Silvestra! Daly jsme si spolu na oslavu mlíko! 😉)

Je to tak, tříměsíční zkušební doba mé nové pracovní pozice jménem "mama manager" /čti mama menežr/ je nenávratně pryč. Co zkušební doba... při té se dá zrušit pracovní poměr okamžitě, klidně i bez udání důvodu. Mama manager (dále už jen MM - pozor na možnou záměnu, v diskuzích všech snažilek, maminek a jejich mimísků to znamená mateřské mléko) taková práva nemá. MM nemá vůbec žádná práva. Pracovní doba 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Mateřská, že je dovolená? Všechny matky přece ví, že tento pojem vymyslel chlap.

O čem že jsem vám to chtěla napsat? Ano, občas něco zapomenu. Třeba rukavice pro sebe, krém na opruzeniny pro Baru, zhasnout v kuchyni anebo si zapomenu dojít na záchod před procházkou. Ale tuhle jsem četla, že za to nemůžu. Ženám po porodu totiž ubývá šedá hmota mozková!!!? (zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/veda/1989088-zenam-po-porodu-se-zmensuji-dulezite-casti-mozku-prokazali-poprve-neurovedci).

Naštěstí na tom ještě nejsem zase tak bledě. Právě naopak! Kolik toho najednou zvládám! Je to tak. Každá matka by sama sebe měla alespoň jednou denně pochválit! Nikdo jiný to nejspíš neudělá. Ehm, dělám to tedy pro jistotu víckrát denně. :-) Chtěla jsem vám v bodech vypsat, co mě za ten krátký čas mateřství dalo. Cože už jsem se stihla naučit, abych byla ten nejvýkonnější a nejflexibilnější MM? Nyní vypíšu body bez jakéhokoli ladu a skladu, prostě jak mě napadá:

  • Během kojení umím vstát a přemístit se na jiné místo. Třeba pro zvonící mobil nebo pro kapesník. Baru se tím už nikterak nenechá rušit a pije dál.
  • Umím dokonce kojit na veřejnosti tak, že není vidět ani centimetr mé kůže a okolí si myslí, že jen chovám miminko.
  • Naučila jsem se smrkat jednou rukou! (Pravda, ne tak dokonale jako dvěma).
  • Už jím sladké! Já, milovnice super-ostrých pokrmů z různých koutů světa, kyselých utopenců a česneku. Jenže když se tohle všechno jíst nemůže a trpím nedostatkem spánku, hle, jak jsou mi ty sladkosti najednou k chuti!
  • Naučila jsem se nakrmit všechny hladové krky najednou: jedno prso pro Baru, druhé pro tatíka a pro mě pár Toffifee bonbonů! (Toto není placená reklama! Ty bonbony jsou prostě strašně dobrý!)
  • No dobře, občas i uvařím. Díky kuchařce s českými recepty, co jsem dostala k loňským Vánocům od mojí babičky (bála se, že vařím jen špagety a tomu mému chlapovi doma neuvařím pořádný kus masa). Konečně umím pravý vývar (žádný bujón) anebo vepřové na kmíně! Všechno domácí! :-)
  • Jako každý správný MM umím řádně stanovovat priority aneb: Baru konečně usnula (maximálně na půl hoďky, jak to má ve zvyku, takže žádné prokrastinování!!). Co teď? Schrupnu si s ní nebo umyju nádobí? Vyluxuju nebo si raději dám sprchu? Najím se nebo vyžehlím plínky? (Přiznávám, na žehlení jsem se vykašlala hned co mi skončila ona "zkušební doba"). 
  • Naučila jsem se všechny sloky písničky - indiánské ukolébavky Ho Ho Watanay a to ve správném pořadí. (Teď je na řadě Chňapík, maličký krokodýl. Nevím proč se mi ty slova pořád motají... ťapy ťap nebo chňapy chňap??)
  • Moc dobře se teď umím tvářit, jakože mi těch pár hodin přerušovaného (po dvou hodinách!!!!!) spánku stačí! 
  • Taky jsem se naučila chodit spát ještě před desátou hodinou večer. Já, noční sova, co dřív nešla spát před půlnocí. (Pokud tedy zrovna nepíšu článek jako tento neb nikdy jindy než v noci prostě není čas.) Je to jednoduchý, do postele prostě padnu.
  • Hezky si vypracovávám svoje svaly a to zádové, bicepsy i tricepsy! Neb čím je Baru starší, tím víc má kilogramů a tím víc se chce nosit. Ať žije přímá úměra! Ještěže jsem ten kontaktní rodič a mám doma šátek i nosítko! Jinak bych se rovnou mohla přihlásit do vzpěračské soutěže, jaké bych měla svaly!
  • Což mi připomíná, že jsem se taky naučila spát na velmi omezeném místě. Jelikož spím uprostřed, jsem utiskovaná ze všech stran. Na jedné straně na mě padá polštář, který má Petr v noci na hlavě, abychom ho nebudily, na druhé straně mě utlačuje naše Bejbina, která si prostě zvykla spát s rozpaženýma rukama. A jak nám roste, mého prostoru ubývá a ubývá... 
  • Naučila jsem se nevyšilovat, když Baru občas zabrečí. Prostě jsem se smířila s faktem, že děti brečí. Však jak mají jinak komunikovat, když ještě nemluví, že? 
  • Umím už tedy rozeznat několik různých druhů fňukání a brečení a na to příslušně zareagovat. Tedy, uměla jsem do minulého týdne. Baru si totiž najednou usmyslela, že když nebude naplněna některá z jejích potřeb, bude dělat hlasité "mmmmmmmmm!!!" a významně se na mě koukat. No jak mám teď poznat, jestli má hlad nebo se nudí nebo chce nosit nebo ....?
  • Taky umím mňoukat, chrochtat (to se Bejbině líbí obzvlášť), výt jako vlk nebo vyluzovat jiné roztodivné pazvuky! Aneb udělám vše pro to, abych Barušu rozesmála! Kolikrát zapomenu, že jsem na veřejnosti!
  • Umím už i stihnout uvařit a rozmačkat jednu mrkev! Ne, nedělám si srandu! To není zase tak lehká věc. Trvalo mi pět dní, než se mi povedlo připravit pro Baru první příkrm. To jsem takhle vždycky ráno řekla: "Baru, dneska si dáš skutečný jídlo! To budeš koukat!" ...a pak jsem koukala já, na hodinky, když už najednou byl večer a zase jsme to nějak nestihly... :-)
  • Taky jsem se stala odbornicí na zdravou výživu. Vím, co by miminka měla jíst podle Fořta, co řiká Margit Slimáková a co na to makrobiotici. Leč to všechno je tak protichůdné, že jsem nakonec stejně skončila u svého zlatého "všeho s mírou".
  • Umím nachodit několik kilometrů na cca 20 metrech čtverečních (naše pronajatá garsonka je opravdu malá), a to když Baru uspávám v šátku, v případě, že kojení, zpívání, hlazení, povídání, houpání, domlouvání, nošení tátou na rukou a ani "nevýchovná" metoda (což jest, že Baru řeknu, jak se cítím, co potřebuju a poprosím jí o spolupráci) nefunguje.
  • Umím už velmi dobře předstírat zájem o rady všech okolo (nejčastěji starších ročníků) o tom, co a jak s Bejbinou, přitom to vypouštět oběma ušima ven a nakonec si to stejně udělat podle svého. "Babi, dneska se to už ale dělá jinak." je jediná věta, kterou má smysl říci, neboť vysvětlování proč a jak je v některých případech zcela marné.
A to by asi pro začátek stačilo. Určitě jsem se toho naučila mnohem víc, ale nějak si nemůžu dál vzpomenout... No není to mateřství úžasné? Ať žije škola života! Co vás naučilo mateřství či otcovství? Pochlubte se! ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat