pondělí 4. prosince 2017

Výtahová story... aneb paneláková zábava pro otrlé

Bydlíme v panelovém domě. Ano, jsem holka z paneláku. Alespoň prozatím. Než totiž můj "skoromuž" (ne, že by byl mužem jen skoro, nýbrž je skoro můj, tedy než si mě vezme) postaví náš vysněný dům na vsi, pobýváme provizorně v garsonce o velikosti jedné velké místnosti. Plánovali jsme to tak na půl roku, ale budeme tu už kolikáté??? No fakt, už TŘETÍ Vánoce, což dokazují dva uschlé vánoční stromečky na našem pidi-balkoně, které stále čekají na to, až je můj skoromuž vyhodí (ještěže máme ty balkonky dva). A tento náš panelák, který má celých devět pater garsonek, má dvě specifické zvláštnosti:

Ta první je taková, že v každém bytě je na konci kuchyňského koutu vana. Ano, vana v kuchyni! Kdo nevěří, nechť přijde k nám na návštěvu! Já to považuji za výborný nápad neb to má své výhody! Třeba když potřebujete uvařit a zároveň zabavit dítě. Prostě ho šoupnete do vany a máte ho od sporáku pod dozorem!

Tou druhou zvláštností jsou výtahy! Jsou tu dva a řeknu vám, že menší výtahy jsem snad ještě v životě neviděla! Lituju případného klaustrofobika, který bydlí až v devátém patře (nedej bože, kdyby se ve výtahu zasekl, jako se to už jednou stalo mě). Díky této velikosti (nebo spíš malosti) jsem měla značně omezený výběr vhodného kočárku pro Bejbinu. Nesměl být totiž širší než 60 cm, aby dokázal do výtahu zajet! A jelikož jsem chtěla "terénní kočárek" (aby zvládl kdejakou roztraktorovanou polní cestu, až se pojedem podívat za tátou, co dělá), které bývají většinou objemnější, tak to byl úkol značně nelehký. Nakonec se však zadařilo a kočár v požadované šíři i s nafukovacími koly jsme sehnali. Ufff. "No kdo měl tušit, že problém nakonec nebude šířka, ale délka???!!!", napadlo mě jednou takhle ve výtahu, když už ještě stále nesložený kočárek čekal na Bejbinu doma v krabici.

Po vybalení, složení a prvním pokusu nasoukat se dovnitř jsem naštěstí zjistila, že to lze. Jak tedy probíhá vtěsnání se do výtahu s kočárem? Musí se nejprve provést tyto úkony: madlo kočárku je třeba sklopit zcela nahoru, tašku odepnout z kočárku a položit na kočárek, připravit se zády k výtahu. Pokud mám zrovna štěstí a výtah přijíždí (o tom později), musím být včas připravená, protože výtah je neúprosný a po několika vteřinách zaváhání se zavírá. Takže jen co se otevře, hurá se soukat dovnitř. Ano, občas se stane, že jak s kočárem couvám do výtahu, nabořím do lidí, kteří se snaží z výtahu vystoupit (aha, on nejede prázdný??). Do výtahu couvám nejprve já, přičemž se okamžitě tisknu ke stěně a za sebou táhnu kočárek. Prostor mezi kočárkem a stěnou výtahu je asi 30 centimetrů, kam se musím vejít. Brnkačka, stačí zatáhnout břicho a je to. Pokud bych ale byla těhotná nebo nedej bože prostorově výraznější, už se tam nevejdu. Asi tomu neuvěříte, ale stává se mi, že některý soused se mě ptá, zda-li by se nemohl svézt s námi!!?? Musím tedy vysvětlovat, že se nás tam víc opravdu nevejde!!! (Ale vlastně se není co divit. Však my ženy víme, jak je to s mužským odhadem velikostí! :-)) A dál? Pokud se tedy úspěšně vtěsnám do výtahu, dveře se zavírají... ups, hned se zase otvírají! "Aha, zas tam překáží přední kolečko!" Je třeba obě kolečka nohou zakopnout tak, aby trčela do strany a né dopředu. Poté se výtah konečně zavírá a tradááá!

Projet se ale výtahem u nás není tak úplně jednoduché, jak by se zdálo. Teď to bude trochu počtů. V každém patře je osm bytů, přičemž, když budeme uvažovat, že v každém bytě bydlí průměrně tři lidi (bydlí tu různorodá sebranka od důchodců přes mladé rodiny až po obyvatele jiné pleti), to máme 24 osob v jednom patře krát devět rovná se 216. Plus psi, kteří se také chodí (= jezdí výtahem) pravidelně vyvětrat. Zkrátka, ač jsou tu výtahy dva, jsou natolik zaměstnané, že na svezení čekáte s nadějí v očích jako na dárky pod stromečkem. Bohužel to není jediný háček. Výtahy mají totiž svůj specifický provozní řád, což znamená, že si dělají, co chtějí, např.:

  • Hrozně rádi samovolně zastavují v prvním patře. Nejdřív jsem měla podezření, že se nějaký důchodce doma sám nudí, a tak to tam chodí pravidelně mačkat. Ale není to tak. Když se tedy konečně dočkám výtahu, abych s kočárem z našeho druhého patra sjela (bez kočáru chodím samozřejmě pěšky), tak po rozjetí hned zase brzdíme, abychom se podívali, co je nového na chodbě v prvním patře. Máme na prohlídku asi minutu, poté se dveře zavírají a vítězoslavně jedeme až dolů, o další patro níž. Zcela výjimečně se stane, že se výtah zastaví v jedničce již cestou nahoru, takže pak cestou dolů už tam nestaví, neboť se s prvním patrem již pozdravil. 
  • Ač zmáčknete tlačítko 0, jakože chcete jet dolů, výtah se někdy rozjíždí nahoru, přičemž než dojede až do devátého patra, náhodně zastaví minimálně ve dvou dalších patrech. Občas v těchto patrech potkáte sousedy, kteří čekají na prázdný výtah, tak se s nimi pozdravíte a jedete dál. Když se výtah nabaží jízdy nahoru (tedy, dojede až do devítky), vydává se konečně dolů, přičemž opět několikrát zastavuje, takže se se sousedy zdravíme již podruhé. Samozřejmě nezapomene zastavit také v jedničce, kde nám může zamávat akorát tak prázdná chodba. Cesta dolů tedy takto trvá přibližně čtvrt hodiny.
  • Občas se stane, že výtah je v našem druhém patře, a tak se zaraduji: "Hurá, dnes žádné čekání!!!". To by ale nebyl náš výtah, kdyby si se mnou trochu nepošpásoval. Když zmáčknu čudlík, jakože chci výtah otevřít a jet dolů, místo toho, aby se otevřel, rozjíždí se a sám prázdný jede dolů. V přízemí se otevírá, a pokud tam zrovna někdo na výtah nečeká, zavírá se a jede zpátky k nám. Cestou dolů či nahoru se samozřejmě zastaví také v prvním patře.
    Pokud někdo dole na výtah čeká, máme smůlu a čekání se prodlužuje na neznámo jak dlouhou dobu. Jistě je vám jasné, že když někam pospíchám (třeba na autobus), musím z bytu vyjít se značným předstihem, protože nikdy nevím, jak dlouho si budu s výtahy hrát na honěnou.
  • Jistě si nyní říkáte: "Ale přece tam máte výtahy dva? Tak to nemůže být tak strašný, ne?" No kéž by to tak bylo. Tyhle dva výtahy se spolu bohužel moc nekamarádí, a tak ze zásady nespolupracují. (Pokud někdo víte o vhodném teambuildingu pro výtahy, dejte mi vědět!) Bývá to třeba takhle: Když jede jeden výtah dolů a druhý stojí někde výše, nerozjede se, dokud ten první nedojede do přízemí... protože ti, co jedou dolů přeci můžou nabrat ty, co čekají níže a chtějí taky dolů?! To, že výtah může být zcela plný, druhý výtah vůbec nebere v potaz. Pokud naopak stojíte v přízemí a chcete si zavolat druhý výtah, jelikož s tím prvním někdo právě odjíždí, musíte počkat, než se ten první skutečně rozjede, protože pokud nečekáte a mačkáte čudlík, otevírá se stále ten první výtah, který se sice zavřel, ale ještě neodjel. A tak dále a tak dále.... existuje nekonečně kombinací, jak to může být. Jestli se v tom trochu ztrácíte, není se co divit. Já jsem z toho ztracená skoro každý den!

Na závěr tu mám ještě jednu historku o tom, jak Baruša upustila ve výtahu klíče. Bylo to takhle. Vtěsnám se s kočárkem do výtahu a Baru vidí v mé ruce klíče. Chce je prozkoumat, tak jí je podávám, ať mi je jako podrží, abych jí také zapojila do procesu. Ve výtahu zmáčknu dvojku a čekám.... čekám.... stále čekám.... dveře se ne a ne zavřít.... už tři minuty čekám.... "Aha, dneska je to tedy ten vtípek o tom, jak se výtah prostě nezavře, a tak asi nikam nepojedem.", říkám si. Najednou slyším, že dolů přijel druhý výtah. Už to tedy nevydržím a naštvaně se soukám z výtahu, že tedy pojedeme tím druhým, který tento vtípek díkybohu nezná. V tom Baru zahazuje klíče na zem. Ano, na zem ještě v tom původním výtahu, který, když z něj vyjedeme, se okamžitě zavírá a odjíždí nahoru (Najednou to jde???). My venku, klíče jedou sami na výlet. Co teď? Nemůžu si je zavolat zpátky, protože když stojí jeden výtah dole, ten druhý prostě dolů nepřijede. Rychle jsem zapojila všechny své mozkové závity a vzpomínajíc na (ne)fungování našich výtahů, vymyslela jsem následující strategii: Nechávám kočárek s Bejbinou dole, vybíhám do prvního patra, kde zmáčknu čudlík, abych si zavolala výtah zezdola. Seběhnu dolů a až se výtah rozjede nahoru, můžu si zavolat výtah s klíčema. Výtah přijíždí, rychle vběhnu dovnitř, vyndám klíče a volám zpátky druhý výtah, abychom mohly jet konečně domů. Happy ending!

Myslím, že pro nástin toho, jak se u nás v paneláku bavíme, to asi stačí. Kdo to dočetl až sem, je borec! Dříve bych nevěřila, že se na téma výtahů dá napsat takový sloh. Holt ta frustrace musela jít ven. Občas si sice ulevím tak, že si na chodbě hlasitě zanadávám, ale jak vidíte, chce to ještě další ventilaci mých pocuchaných nervů! 😀

Máte také nějaké zábavné historky na téma výtahy? 
Pochlubte se, ať vím, že v tom nejsme sami! 😉

2 komentáře:

  1. Tak to jsem se uprimne pobavila :) myslim ze vas vytah bude jeste o chlup mensi nez ten nas, ken ten nas funguje docela spolehlive! Ufff ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještěže se dá kočárek střídat s nosítkem/šátkem (anebo už Baru ťape po svých), můžu tak jít občas i po schodech. Jinak bych asi vážně skončila na kopečku (Psychiatrická léčebna Kosmonosy). :-D Děkuji za návštěvu! ;-)

      Vymazat